Rozhovor s Mikulášem Vymětalem, organizátorem projektu Krabice od bot

Rozhovor s Mikulášem Vymětalem, organizátorem projektu Krabice od bot
1. 11. 2013

Přečtěte si rozhovor s Mikulášem Vymětalem, který je hlavním organizátorem vánoční sbírkové akce Krabice od bot - Děti darují dětem k Vánocům. O myšlence, kterou prosazoval už Ronald Reagan, o dárcích, organizaci i smyslu celé akce a ještě lecčems dalším čtěte na následujících řádcích..

 

Mikuláši, kdo vymyslel tento projekt a kdo ho rozjel?

 

V 80. letech v USA Ronald Reagan zaštítil myšlenku, s níž už někdo přišel dříve – že totiž americké děti balily do krabic od bot dárky, které se pak posílaly do Afriky, časem se k tomu přidaly německé děti, které zase posílaly krabice do Indie. A z Německa posílal tak nějak krabice k nám do sboru na Vinohradech, kde ovšem někteří bohatí rodiče z toho měli rozpaky, děti ale takové rozpaky neměly, moje dcery je vždycky dostávaly velmi rády, a já jsem si vždycky říkal, že když to mohou německé děti posílat do bohatého evangelického sboru na Vinohradech, tak proč by to bohaté evangelické děti nemohly posílat třeba chudým dětem v rámci ČR, a po zkušenostech s těmi pochody nenávisti, kdy jsem poznal, kolik chudých, často romských dětí u nás žije na okrajích republiky v sociálně vyloučených lokalitách, jsem projekt upravil a před dvěma lety se poprvé realizoval.

 

Počátky toho projektu u nás v ČR vlastně spadají do období před dvěma lety. Kdy se to realizovalo poprvé?

Během adventu 2011. Když se na internetu zadá heslo „Děti dětem“, ukáže se, že něco podobného už existuje, tuším do Kazachstánu to posílá nějaká neziskovka, kterou ani neznám.

 

Do kterých lokalit se to posílá, a jak se celá aktivita geograficky za tu krátkou dobu rozšířila?

Předsevzal jsem si, že každé z dětí, které jsem poznal na Šluknovsku, chudé a sociálně vyloučené, dostane jednu krabici od bot. Tam ti sociální pracovníci docela spolupracují, to není tak velké území, to je asi 350 dětí, které žijí v situaci sociálního vyloučení. A říkal jsem jsem si, že když seženu dost těch krabic, každé dítě dostane jednu, a pokud jich dost neseženu, tak chci, aby děti žijící v ubytovnách, které byly v roce 2011 cílem pochodů nenávisti, tj. ubytovna Sport a ubytovna TGM ve Varnsdorfu, aby dostaly ty vánoční krabice. Tam žije asi 60 nebo 70 dětí. S tím jsem oslovil sbory pražského seniorátu a někteří aktivní členové sboru to šířili i dál, reklama vyšla dokonce i v časopise Žena-IN, a hned na začátku se k tomu připojily také některé školy, školky a mateřská centra, takže první rok se nasbíralo asi 500 krabic, takže ta moje představa, aby to dostaly všechny děti ze sociálně vyloučených lokalit, se naplnila, a zbývající krabice jsme pak poslali například do Trmic, kde je velké ghetto a mnoho chudých dětí. Další rok se to ještě víc rozšířilo, i když jsem projektu větší reklamu nedělal, ale zájem někoho takhle podarovat v rámci republiky byl v roce 2012 velký, takže krabic už se sešlo přes tisíc. Někde tu myšlenku převzali a už si to udělali po svém, třeba v některých sborech a mateřských centrech na Plzeňsku nebo ve východních Čechách, kde se toho ujal Radim Žárský ze Semonic. Já jsem rád, když se to děje takhle nezávisle, že to nemusí být centrálně. Připojili se také někteří adventisté, Církev čs. husitská z Kladna, a počet obdarovaných dětí tak mohl být větší. Postupoval jsem tak, že jsem vždycky přes někoho, kdo se v tom vyzná, oslovil neziskovky nebo sociální pracovníky, hodně mi v tom pomohl taky Marcus Pape, takže nakonec to dostaly i děti, které vůbec neznám, třeba v Budišově nad Budišovkou, což je poblíž Vítkova.

 

Máš zato, že krabice s dárky slouží tomu, aby nějak mírnily napětí a ukázaly nějaký vstřícný krok vedle těch nevstřícných?

Já jsem to hned od začátku vnímal tak, že hodně lidí bylo znepokojeno tím že třeba tisíc obyvatel města jde, aby ukázalo svou rasovou nenávist několika desítkám těch nejchudších, kteří žijí v nějaké ubytovně pro chudé, a že ti znepokojení jenom neví, jak tu solidaritu projevit. A tohle je docela dobrá možnost, a z druhé strany je to taky možnost, že i ti chudí chtějí nějak projevit tu solidaritu a jednotu s těmi bohatšími. Na některých místech jsme společně měli velice pěkné vánoční večírky, kde děti tancovaly, zpívaly, maminky napekly pečivo a bavily se s námi velmi dobře. A ten druhý rozměr je, že vánoční doba je jedinečná, zvláště v křesťanském prostředí, kde křesťané vnímají, že největší boží dárek je Kristus, který se o Vánocích připomíná jako dítě přicházející do našeho světa, že ty podstatné věci jsou zadarmo a že radost o Vánocích neznamená jen dary dostávat, ale taky je chystat a dávat a projevovat taky solidaritu vůči chudým, což je stará křesťanská tradice, na kterou jsme v posledních letech možná poněkud zapomněli a je to vlastně znovuobjevení něčeho, co k nám patří – být solidární konkrétně i v naší vlasti a na blízko a být trochu nesystémově, nadprůměrně vánočním darem.

 

Když jsme u této myšlenky, vnucuje se i otázka, kterou bych nechal na později, ale nedá mi to: když přijdou Vánoce, tak se rozněžníme a soucítíme, ale když pak jde o vážné problémy, které chtějí delší čas, tak naše pozornost ochabne, přestaneme být těmi soucitnými a solidárními, protože Vánoce přejdou. Myslíš, že takováto akce může ten vánoční rámec nějak přesáhnout?

Myslím, že rozhodně ano. Způsob, jakým jsou navrženy ty vánoční krabice, je, aby byly užitečné, aby tam byly i tužky, pastelky a psaly mi sociální pracovnice, že z jejich zkušenosti  ty děti mají ty krabice jako takový soukromý prostor v té malé místnosti, kde žije celá rodina, a ukládají si tam věci a připomínají se je i po Vánocích. Některé krabice jsem dostal později a putovaly třeba k muslimským dětem nebo dětem uprchlíků, kteří Vánoce neslaví.

 

Mikuláš Vymětal při distribuci krabic v Praze (2012)...

 

Jak aktivní roli v tom dávání, které organizuješ, hrají děti, když původní myšlenka zněla „děti dětem“?

Já jsem některé krabice viděl, byl jsem při jejich rozbalování, a viděl jsem, že většina z nich je nasbíraná ve školách, ne v evangelických sborech, a vedly to učitelky, které se s dětmi věnují problematice chudoby i dětí, které jsou kolem nich, děti to neumí vnímat anebo to pod vlivem reklam vnímají jako něco negativního, že chudí jsou vlastně špatní, a tady se právě nabízí možnost to překonat a obdarovat někoho. A děti rády někomu něco dávají a chystají dárky, umožní jim to dát něco ze svého, umět se něčeho zříci, a viděl jsem i velmi pěkně připravené krabice, které byly takovým pozdravem, kdy dítě na krabici nalepilo vlastní fotku a napsalo tam „Ahoj, já jsem Petr, chodím na tu a tu školu...“ a podobně, a tím si ty chudé děti uvědomí, že někde jinde jsou zase jiné děti, které jim drží palce. Takže ve většině případů jsou aktivní děti, nevychází to od rodičů. U nás ve vinohradském sboru děti balily krabice společně a s velkou chutí, skutečně je to bavilo. Vymyslely si, komu tu krabici dají, třeba třináctiletá holka řekla, že chce dát dárek čtrnáctiletému klukovi, vymyslela si, jaké věci mu tam dá, napsala k tomu pozdrav...

 

Když jsme u těch chudých, říká se, že každý je svého štěstí strůjcem, co říkáš na to, jak se říká, že ti lidé si za svou chudobu mohou sami?

Tato akce se jmenuje „Děti dětem“ a děti nemohou za chudobu, za to, do jaké rodiny se narodily. Někde, když nad tím přemýšleli, to nazvali „Rodiny rodinám“, a i dospělí tam přidají něco pro dospělé, jedna rodina dá vánoční krabici jako dar jiné rodině. V současnosti těch chudých přibývá a prohlubuje se ta hranice mezi nimi a ostatními. Zchudnout a celoživotně se zadlužit se dá velmi snadno – když je člověk v mládí nerozumný a  třeba jezdí rok načerno v MHD, desetkrát ho chytnou a neplatí pokuty, pak z toho má místo deseti tisíc dluh 190 tisíc, a z takového zadlužení se už nikdy nevyhrabe, pokud nemá velké úspory. Tak u nás hodně přibývá zadlužených lidí. Myslím, že chudoba je často vinou systému.

Má ten projekt nějakou výraznější křesťanskou trademark, nebo je křesťanství spíš jen jedním z prvků toho všeho?

Vánoce jsou na prvním místě křesťanským svátkem a ten projekt běží pod logem Diakonie, ale rozhodl jsem se dělat ten třetí ročník ve spolupráci s Diakonií právě proto, abych to profesionalizoval, nikoli abych to pokřesťanštil. Jakkoli své vlastní křesťanství od sebe nedokážu oddělit, když jsem farář, ale není to nic prvoplánového, nevyžaduju křesťanské vyznání ani od dárců, ani od těch, kdo dary přijímají. Spoustu krabic připravili i křesťané, kteří Vánoce neslaví, třeba adventisti, a spoustu taky chystaly ve školách děti, u nichž ani není tak důležité, jestli jsou křesťany nebo ne, ale řekl bych, že i Vánoce jsou jedním z výstupů křesťanských zvěstí do společnosti, které ještě nebudí odpor a nenávist a na které křesťané dokážou navázat a kultivovat to k obdarovávání druhých, cizích, chudých.

 

A jaké jsou reakce ze strany těch obdarovaných? Jde o přímá setkání nebo dopisy z jejich strany?

Ti chudí lidé dnes většinou nežijí v písemné kultuře, ti žijí spíš ve vypravěčské a televizní kultuře, takže dopisy zrovna ne, ale už třeba komunikují trochu přes Facebook, takže tak jsem s nimi trochu v kontaktu, což dobře slouží k navázání kontaktu a pak si s někým přes Facebook dopisuju. Snažím se to aranžovat tak, aby to nevypadalo, že bohatí něco předávají chudým, ale v nějaké té sociálně vyloučené lokalitě se uspořádá slavnost, na které nejstarší romská žena, která všechny děti dobře zná, jim ty krabice předá, my je máme už předem rozdělené, komu konkrétně která patří, a rodiče to předají svým dětem, aby to podtrhovalo tu vzájemnost.

 

Byl jsi tedy u rozdílení dárků?

U mnoha. Ne u všech, když jich bylo tisíc, ale někde jsem byl já, někde mí přátelé, kteří o tom referovali, a když to poskytuji nějaké instituci, tak pod podmínkou že o tom dostanu nějakou zprávu, takže mám hodně zpětných vazeb.

 

Jak to bude letos? Bude více dárků, více přispěvatelů, lepší organizace?

 To si nekladu za cíl, spíš chci, aby to nebylo tak centralizováno a aby to mohly třeba udělat některé sbory se sousedním střediskem diakonie nebo s nízkoprahovým klubem, ve spolupráci s radnicí a jejím sociálním odborem, třeba s rodinami, které nežijí v žádné sociálně vyloučené lokalitě, bydlí roztroušené, ale jsou chudé, a aby se to učily, i když někde to budou mít první rok třeba i s chybami, ale aby to mohly dál rozvíjet, a proto si taky nemyslím, že by zákonitě muselo být víc dárků, ale spíš jde o rozšíření a decentralizaci – to je moje představa.

 

Ptal se Jiří Hoblík (redakčně kráceno)

Projekt podporují:

 

                                                                                                         

 Českobratrská církev evangelická                                 

 

NAZEV WEBU