Do Diakonie ve Vrchlabí nastoupil Tomáš Hawel před třemi lety. „Prostředí neziskovek jsem znal, musel jsem se toho ale hodně doučit ze sociální sféry,“ říká. Dnes stojí v čele střediska, které působí v Libereckém a Královéhradeckém kraji, konkrétně na Vrchlabsku a Jilemnicku, v podhůří Krkonoš, kde pomáhá seniorům, lidem s postižením i rodinám s dětmi v nouzi. Tomáše jsme zastihli v době, kdy rozjíždí nový projekt na podporu dětí ze znevýhodněných rodin.
Chceme pomáhat rodinám dřív, než se propadnou na dno
Tomáši, ve vašem středisku jste se pustili do projektu, který má za cíl motivovat děti z rodin v nouzi k tomu, aby neopouštěly školy a zůstaly u studia. Projekt probíhá v rámci sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Můžete nám tuto službu přiblížit?
Sociálně aktivizační služba, tak jak ji vnímám já, pomáhá rodinám s dětmi řešit problémy, se kterými si samy neumí poradit. Největší část klientů sociálně aktivizační služby tvoří maminky samoživitelky, které se starají o 2 až 3 děti, často nemají práci, žijí jen ze sociálních dávek a mají problémy s bydlením. Anebo jsou to rodiny, kde je máma i táta a s nimi bohužel také alkohol, drogy nebo finanční problémy. Jeden z rodičů navíc často není biologickým rodičem všech dětí, které v rodině žijí. Taková rodina se pak do naší služby hlásí proto, že nezvládá výchovu, že jejich dítě šidí školní docházku.
A to za vámi rodič přijde a řekne: „Pomozte mi s mými dětmi, já už to nezvládám“?
V podstatě ano. Na začátku spolupráce rodiče často očekávají, že budeme v roli „pečujících“, a proto předpokládají, že jejich potíže vyřešíme za ně. Tak to ale nefunguje, naší snahou je aktivizovat celý rodinný systém. Dám příklad. V případě, že má dítě problém s prospěchem ve škole, sociálně aktivizační služba není tou, která ho přímo doučuje. Místo toho podporujeme rodiče a ukazujeme jim, jakými způsoby se s dítětem učit, jak ho připravovat na školní výuku, že existují možnosti doučování a jak se k nim dostat. Naším hlavním posláním je vytvořit v rodině bezpečné a podnětné prostředí, ve kterém rodiče umí povzbudit své děti a vést je k životním hodnotám.
Jak se klienti o sociálně aktivizační službě dozvídají? Přicházejí k vám sami?
Část našich klientů jak v Jilemnici, tak ve Vrchlabí k nám přichází přes OSPOD, tedy orgán sociálně-právní ochrany dětí, který jim nařídí s námi spolupracovat. Čím déle ale v našem regionu působíme, tím více nás lidé znají a mluví o nás. A tak se na nás častěji obracejí i rodiny, kterým naši službu doporučil někdo z jejich okolí. Nebo nás vyhledají samy, protože si uvědomují vážnost situace a nechtějí padnout na dno.
Vidíte nějaký rozdíl mezi rodinami, které k vám přijdu z nařízení OSPODu, a těmi, které si vás najdou samy?
Rodiny, které k nám pošle OSPOD, mají obecně menší motivaci něco změnit. V takových případech trvá déle vytvořit s rodinou vztah, který rodina umí tvořivě využít. Proto je z počátku naším cílem spíše udržet stávající stav a snažit se, aby se situace nezhoršila. Za velký úspěch považujeme to, když si rodiče zvědomí, co je klíčové pro základní fungování rodiny, nastaví si pár klíčových pravidel fungování, a tím se vyhnou úplnému sociálnímu vyloučení a odebrání dětí z rodiny. Naopak rodiny, které si nás najdou samy od sebe, jsou motivovanější a dosahování stanovených cílů se lépe daří, protože změnu chtějí. Proto je pro nás důležité působit preventivně, protože tak můžeme rodinám pomáhat rychleji a efektivněji.
Jak už jsme zmínili na začátku, rozjíždíte projekt, jehož cílem je motivovat děti ke vzdělávání. Jak konkrétně tento projekt probíhá?
Projekt se týká sociálně aktivizační služby ve Vrchlabí i v Jilemnici a zaměřuje se na dvě věci. První je spolupráce s místními školami, od které si slibujeme rychlejší odhalení problémů v rodinách. Díky této spolupráci bychom totiž mohli rodině v krizi začít pomáhat dřív, než se propadne do hlubokých problémů. Školy o potížích v rodinách svých žáků vědí, chtějí to řešit s rodiči, ti často nevědí, co s tím mají dělat. A pokud cítí tlak, stane se, že přestávají se školou komunikovat. A tím problém eskaluje. My bychom se rádi stali prostředníkem mezi školou a rodinou, a tím pomohli oběma stranám. Druhou oblastí, na kterou se chceme zaměřit, je trávení volného času dětí. Naši klienti mají téměř bez výjimek finanční problémy, kdy nemohou svým dětem platit kroužky ani jiné volnočasové aktivity. Často se navíc nedokáží tak dobře zaměřit na výchovu dětí, není v jejich schopnostech se s nimi učit, děti nevědí, jak smysluplně trávit volný čas, a přebírají pasivní vzor od rodiče. Proto chceme rozvinout spektrum volnočasových aktivit, které budou postavené na jedné straně na doučování dětí, na druhé straně na různých zážitkových a seberozvojových aktivitách. Aktuálně budujeme síť lidí, kteří budou pravidelně docházet do rodin doučovat děti, což my jako sociální služba dělat nemůžeme. A pak se budeme s dětmi každý týden scházet u nás ve středisku a vytvoříme podpůrné místo pro setkávání mladých, kteří se budou pomocí her učit, jak zvládat běžné situace zdravým, nepatologickým způsobem. Počítáme, že se zapojí kolem dvaceti dětí.
Jak vypadá příprava na takový projekt?
Úplně na začátku byla spolupráce s dalšími diakonickými středisky. Sdíleli jsme s nimi své zkušenosti v rámci sociálně aktivizačních služeb, pojmenovali si klíčové oblasti, které nás trápí a které bychom chtěli společně řešit. Potom jsme u nás sestavili tým sociálních pracovníků a přibrali sociálního pedagoga, který pracuje s vyloučenou mládeží. A tenhle tým se společně bavil o tom, co naše cílová skupina dětí potřebuje. Oslovili jsme i školy a ptali se na jejich potřeby. A samozřejmě jsme dělali průzkum i v našich klientských rodinách – co by si děti přály, co chtějí zažívat apod. Chceme děti nastartovat a během roku, po který projekt poběží, najít způsob, jak pokračovat i po jeho skončení. Představujeme si, že navážeme spolupráci i s jinými organizacemi, které provozují různé volnočasové aktivity nebo zázemí pro naši cílovku.
Pro jak staré děti jsou tyto aktivity určené?
Pracujeme s dětmi od 1. třídy až po středoškoláky. Uvědomujeme si, že máme poměrně velký rozptyl, ale to je dáno tím, že jsme malé území a věkové složení rodin je dost pestré. Nejvíce dětí z našich klientských rodin ale navštěvuje 2. stupně základní školy.
Středisko Diakonie ve Vrchlabí se také účastní sbírky vánočních dárků pro děti z rodin v nouzi Krabice od bot. Loni jste měli 2 sběrná místa. Jak je tahle sbírka u vás vnímaná?
Pro nás je to radost v tom, že se podílíme na něčem, co má smysl. Co se příprav týče, nestojí nás to moc energie, protože jde o bezvadně připravený projekt. Naše úloha spočívá v tom, být přímo v akci, v kontaktu s lidmi, kde si užíváme to, jak vděčné jsou obě strany – ti, co pomáhají, i obdarovaní. Celou sbírku navíc vnímám jako způsob, jak ukázat, že jsou v našem okolí rodiny, které potřebují pomoc, protože na tom finančně ani materiálně nejsou dobře. Hodně lidí se na nás pak obrací i po sbírce s tím, že chtějí darovat například kočárek, postýlku apod. Jsem za tuhle akci moc vděčný také proto, že se díky tomu lidé dozví víc o našich službách. A díky doprovodné finanční sbírce Krabice online a dárcům, kteří do ní přispívají, můžeme zrealizovat náš projekt. Bez jejich podpory bychom na to neměli dostatek financí.
Jaké další služby vaše středisko nabízí?
Celkem máme 5 služeb. Kromě sociálně aktivizační služby, kterou provozujeme ve Vrchlabí a v Jilemnici, jde ještě o službu rané péče ve Vrchlabí, kde pomáháme rodinám pečujícím o děti například s autismem nebo opožděným vývojem. Služba je určená dětem do sedmi let. Pak máme sociální rehabilitaci Spirála, což je služba pro lidi s fyzickým nebo mentálním hendikepem, kterým pomáháme v různých oblastech – zajištění vlastního bydlení, shánění práce, trávení volného času apod. Věková hranice je od 16 let až do konce produktivního věku. A poslední službou, kterou naše středisko nabízí, je osobní asistence. Tahle služba má dvě části. Jedna část se věnuje pomoci seniorům a lidem s postižením, například lidem na vozíčku, druhou část služby máme zaměřenou na pomoc klientům s poruchami autistického spektra.
Ředitelem střediska Diakonie ve Vrchlabí jste už 3 roky. Prozradíte nám, co vás k této práci přivedlo?
Všechno začalo v roce 2014, kdy jsme spolu s různými vrchlabskými neziskovkami založili uskupení, které se snažilo zlepšovat prostředí k životu ve Vrchlabí. Nazvali jsme ho Vrchlabí v pohybu. V té době mě hodně zajímala práce s komunitou, čemuž jsem se věnoval i profesně. Kromě toho jsem se pracovně zabýval také tím, jak dobře nastavit fungování v organizaci, jak pracovat s týmem a jak taková organizace může fungovat v souladu s komunitou. V mých očích se v Diakonii tyhle dvě věci propojují – je to totiž lokálně ukotvená organizace, která pomáhá lidem v našem městě a okolí. Takže když se vyhlásilo výběrové řízení, nebylo o čem přemýšlet. Samozřejmě to pro mě byla výzva. Znal jsem prostředí neziskovek, musel jsem se toho ale hodně doučit ze sociální sféry. Rozhodně to nebylo jednoduché. Dnes mám naštěstí dobrý tým lidí, podporujeme se, umíme se učit jeden od druhého, věříme si. Takže základ pro pomoc potřebným máme, myslím, dobrý.