Celý svůj profesní život zasvětila Iva Nechutná práci s dětmi s nejrůznějším postižením. Působila v dětském domově i ve středisku výchovné péče. V Diakonii zakotvila už před čtrnácti lety. V současnosti pracuje ve speciální škole v západočeském Merklíně jako třídní učitelka a speciální pedagožka. Povídali jsme si o tom, jak vypadá taková intenzivní škola v přírodě. A proč je důležité, aby na ni mohlo vyrazit co nejvíc dětí.
S dětmi trávíme i 24 hodin denně. Rozhovor ze speciální školy v Merklíně.
Jaký je rozdíl mezi prací v dětském domově a ve speciální škole Diakonie?
Když jsem nastoupila do dětského domova, bylo mi devatenáct, takže jsem spíš sbírala zkušenosti, učila jsem se pracovat s dětmi. Některé věci jsou podobné, ale tady v Diakonii je péče náročnější jak fyzicky, tak i po psychické stránce.
Jaké děti vlastně chodí do vaší speciální školy?
Jsou to žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, se středně těžkým mentálním postižením a s kombinovanými vadami. A také děti s autismem. Je jim od pěti do šestadvaceti let.
Pro děti organizujete i školy v přírodě. Jak vlastně vypadá škola v přírodě pro děti s postižením? Co se tam dá dělat a zažít?
Jezdíme do Střelských Hoštic, tam je zařízení, které je uzpůsobené i našim dětem s těžkým tělesným postižením, které jsou imobilní. Každá škola v přírodě má své téma. Vždy ráno máme společné setkání, kdy se vzájemně přivítáme a řekneme si, co nás bude čekat. Dopolední bloky jsou zaměřené na nějaké hudební, výtvarné či sportovní aktivity, podle toho, co si připraví jednotliví pedagogové. Po obědě a odpoledním odpočinku, kdy děti musí načerpat energii, je různorodý program, který přizpůsobujeme dětem. Některé mohou jet na výlet, některé se pohybují po areálu. Někdy k nám zavítá loutkové divadlo, jindy přijedou hasiči, jindy zase máme možnost si uvařit výborné lívance. A navštívili jsme už i ZOO nebo krokodýlí park. Děti nabírají různé nové poznatky a zkušenosti, jsou s kamarády. Společně prostě zažívají legraci a zábavu.
Já mám vždy spojené školy v přírodě s táboráky. Děláte taky táboráky?
Vždycky na závěr máme diskotéku nebo táborák, kde se zpívá u kytary, podle počasí. A buřty, to určitě musí být!
Na kolik dnů vyrážíte?
Na týden. Od neděle do pátku, aby mohly rodiče děti přivézt.
A kolik jezdí dětí s tím nejtěžším postižením?
Šest, sedm.
To vás určitě na ně musí být hodně.
Musí. Většinou jezdíme tak, že jeden člověk má na starost dvě děti, někdy je to i jeden na jednoho a vzájemně si pomáháme. S dětmi trávíme 24 hodin denně, jsme s nimi na pokojích. Je to hodně náročné. Je to hodně intenzivní škola v přírodě, ale baví nás to, máme to rádi. Těšíme se tam.
Vy jste říkala, že škola v přírodě má vždy nějaké téma, jaké to bylo letos?
Letos to byla cesta kolem světa. Kolegyně měly připravené různé světadíly a k nim jsme měly vymyšlené aktivity. Takže děti lepily lední medvědy v Antarktidě, měli jsme africké bubny a každý měl nějakou masku na závěrečnou diskotéku.
A co stýskání po rodičích? Týká se to i dětí s postižením? Dokážou třeba děti s těžkým postižením zhodnotit, že jsou pryč?
Některé dítě to dokáže zhodnotit, jiné ne. Některé děti vnímají víc, některé méně, některé jsou citlivější. Je to každopádně pro ně nová zkušenost. My děláme vše pro to, aby si to užili všechny, aby byly spokojené.
Jak zvládáte věkové rozdíly mezi dětmi?
Máme žáky mezi sedmi až dvaadvaceti lety. Z každé třídy jezdí někdo. Takže i ty aktivity se snažíme vybírat tak, aby si tam každý našel něco.
Z každé třídy jezdí někdo, to znamená, že část dětí na školy v přírodě nejezdí.
Ano. A ty důvody, proč děti nejezdí, jsou především finanční. Rodiče si často školu v přírodě nemůžou dovolit. Zaznamenali jsme, že i pro rodiče zdravých dětí je někdy těžké zaplatit dětem kroužky, tábory nebo pobyty. A pro rodiče dětí s postižením ještě mnohem víc, protože často kvůli péči o dítě nezvládnou mít zaměstnání. Máme tu třeba maminku s holčičkou s těžkým postižením a s autismem a ještě další dcerou ve školním věku. Maminka se potácí v dluzích, odešel od ní partner. Život s autismem navíc přináší problémové chování, třeba křik, takže je zase nechtějí sousedi, rodina tak těžko shání bydlení. Zkrátka velký tlak a stres.
Co se s tím dá dělat?
Nabízeli jsme mamince už dřív, aby dala přes týden holčičku k nám do školy na internát. Nechtěla. Víte, každý to snáší jinak a my to nemůžeme soudit. Nemůžeme se vžít do situace rodičů, nežijeme jejich život. Rodiče dětí s postižením si mnohdy nedovedou představit, že by své dítě neměli doma.
Na co ze škol v přírodě s dětmi vy sama nejraději vzpomínáte?
Nejvíc na úsměvy dětí, třeba když máme závěrečnou diskotéku. A všechny jsou spokojené a šťastné. Smějeme se často. Celý ten pobyt je veselý, ale taky někdy náročný. Zažili jsme školy v přírodě s dětmi, které byly agresivní, s dětmi, které v noci nemohou spát. Není to jenom o tom úsměvu. Je to vlastně i pomoc rodičům, aby si mohli odpočinout. Mají možnost být chvíli bez dětí. To platí zvlášť pro děti s těžkým postižením. Jejich rodiče by se nejspíš nikdy nikam jen tak bez dětí nedostali.
Díky štědrosti dárců letošní sbírky Krabice #zalepšíprázdniny už teď víme, že budete moci vzít na školu v přírodě i děti, které by jinak jet nemohly. Chtěla byste dárcům něco vzkázat?
Samozřejmě velké poděkování! Moc to pro nás a pro naše děti znamená. Zažijí dobrodružství. Jinak by zůstaly ve škole. S kamarády, které znají ze třídy, najednou vyrazí na velký výlet a zažijí něco nového a krásného. Opravdu moc děkujeme!