Nesnadno překročitelný Rubikon

Nesnadno překročitelný Rubikon

Text: Vojtěch Čepelák

Kauza „Čunkoboxů“ zahýbala veřejným míněním své doby. Tehdejší starosta Vsetína Jiří Čunek nechal v roce 2006 vystěhovat místní Romy ze zchátralého činžáku v centru města do plechových kontejnerových domů v lokalite Poschla a do malých vesniček mimo zlínský kraj. Rozhořčeni tehdy byli ale i obyvatelé Vsetína. Sice už nemuseli řešit náročné společné soužití, ale situace byla vnímána tak, že Romové dostali něco „zadarmo“, což vedlo k dalšímu zhoršení vzájemných vztahů obou komunit.

Romové byli nejdříve spokojeni s lepší kvalitou bydlení, než ale zjistili, že vlivem nedostatečné izolace a možnosti topit pouze elektricky zaplatí měsíčně přes 9 000 Kč na nájemném a poplatcích, což některé rodiny nezvládají. Nevyslyšen také zůstal slib, že půjde jen o dočasné bydlení a budou se moci vrátit zpátky do města. Především je ale Poschla pastí, která brání uniknout nepříznivé sociální situace i těm Romům, kteří se chtějí začlenit a v jejichž sociální integraci se významně angažuje i Diakonie Vsetín.

Děti, které boří předsudky

„V poslední době se situace zhoršuje. Realitní kanceláře už nám otevřeně říkají, ať to ani nezkoušíme, že pronájem pro Romy nám nezajistí. Snažíme se tedy hledat cesty, jak tuto situaci řešit. Podařilo se nám třeba získat jeden sociální byt. Ale víme, že je to málo. Potřebných rodin je mnohem víc,“ říká Marta Doubravová, zástupkyně ředitele vsetínské Diakonie. A pokračuje: „Přitom díky konjunktuře má teď hodně lidí na Poschle normální zaměstnání. Také se nám díky dlouhodobé sociální práci podařilo pomoci několika rodinám odejít bydlet do standardních bytů na sídlištích. Zde se mnohdy musely vypořádat se strachem sousedů, například že když se k nim přistěhují Romové, že budou hluční. Musely ukázat, že to není pravda. A máme i další úspěchy, a to ať v práci s rodinami nebo právě s dětmi a mládeží. Kdybychom Rubikon, který je jako nízkoprahové zařízení otevřený zdarma všem dětem v tíživé sociální situaci, neprovozovali, odnesly by si to hlavně menší děti, které jsou více vázány na místo bydliště.“

To potvrzuje i Jana Zavřelová, která Rubikon 8 let vedla: „Obecně by nejspíš došlo k nárůstu vandalismu i drobné kriminality. Děti a mládež by se jen tak poflakovaly a mohlo by to více pocítit i samotné město. Tomu chceme předcházet. V Rubikonu pracujeme pro obě strany. Na jedné straně dáváme dětem podněty odjinud, starším pak pomáháme se zaměstnáním, výběrovými řízeními nebo řidičákem. Na té druhé zase majoritní společnosti ukazujeme pozitivní romské vzory, a tím čelíme předsudkům.

Často vystupujeme na veřejných akcích, hlavně s tanečním souborem z Rubikonu, nebo chodíme s dětmi na veřejná místa jako je bazén nebo knihovna. Dřív se nám často stávalo, že na ně někdo pokřikoval nadávky, tak jen sklopily oči a šly. Ale taneční vystoupení na Valašském záření už společnost přijala bez problémů. Lidé jsou překvapeni, že jim naše děti děkují, že dodržují pravidla, že je v bazénu pozdraví a umí se chovat. Třeba velmi pozitivně byly děti v roli koledníků loni přijaty při Tříkrálové sbírce. Velká vzpruha je to ale i pro ně samotné. Díky soutěžím a veřejnému vystupování se naučily pracovat systematicky, více si věří, lépe zvládají trému. Dřív se jim klidně stalo, že se v půlce vystoupení zastavily a odešly. Teď už tomu tak není.“

S důsledností i přátelstvím

Spokojení jsou s fungováním nízkoprahového klubu i rodiče, jak potvrzuje pracovník Rubikonu Vojtěch Jano: „Jsou rádi, že se jejich děti nepoflakují s nějakou partou a nedělají problémy. Děti totiž často nemají co dělat. Do klubu chodí rády, protože tu mají kamarády, program, teplo a zajímavé aktivity. Taky potřebují podpořit a poradit. Ty starší třeba i se školou, prací, drogovými problémy nebo prvními vztahy.“

Vojtěch je sám Rom a dříve pro místní Diakonii pracoval jako komunitní pracovník. Hodně mu pomáhá, že mluví romsky, a je to on, kdo v Rubikonu musí s dětmi často řešit dodržování pravidel. Přesto s nimi dokáže mít kamarádský vztah, třeba když klukům ukazuje jak dobře a přitom fér boxovat. Celkem se v klubu stará o 120 klientů, ale vzhledem k tomu, že přítomni jsou vždy jen 2 pracovníci a prostory jsou omezené, je maximální kapacita 15 dětí. Ty se v klubu sice průběžně střídají, ale někdy je třeba zájemce i odmítat, protože je prostě plno.

Malé děti na klubu nejvíc milují kreslení a tvoření nebo jen obyčejné hraní, větší pak fotbálek nebo hudebnu. Ta je ale až do konce roku zavřená. „Kluci se chtěli jet podívat do Osvětimi, tak jsem je ještě den před odjezdem obešel, jestli všechno platí. Objednáme autobus a druhý den nedorazil ani jeden z nich. Tak jsme hudebnu až do ledna zavřeli.

Hodně taky hlídáme nadávky a dva kluci, které jsme jeden den kvůli nim vyloučili z klubu, nám ten druhý v nestřežené chvíli rozbili počítač a okno. Tak teď se do klubu na nějaký čas nepodívají.“ Jak doplňuje druhý pracovník Zdeněk Švarc, pracovníci s dětmi řeší i školní docházku.

Skutečným problémem je totiž fakt, že téměř nikomu z dětí se nedaří dokončit střední školu. Obecně nejsou z rodin naučeny překonávat překážky. Při prvním selhání či problému se vzdávají. A to zvláště tam, kde je třeba jednat s úřady. Nedůvěra v autority a jejich podporu je ostatně obecným problémem sociálně znevýhodněných skupin a oblastí.

Co ale pomáhá jsou osobní vzory. Vojtěch Jano k tomu říká: „Tuhle práci dělám, protože jsem jako mladý sám chodil do nízkoprahového klubu Dona Boska v Havířově a vím, co mi to dalo. Zjistil jsem, že se nemusím poflakovat a kam chci svůj život směřovat. A tohle předávám našim dětem.“

Krabice proti bezmoci

Najít lidi, kteří by chtěli dělat v sociálně vyloučené lokalitě, je ale obecně problém. Větší riziko syndromu vyhoření a nutnost pracovat i s místní komunitou většinu lidí odradí. Problém je i s financováním, protože například soukromí dárci na sponzorování práce s Romy moc neslyší. V tom ale může pomoci projekt Krabice od bot Diakonie ČCE. Ta krom dárků, které posílají dětem ze znevýhodněných rodin samy jiné děti, má i svojí online variantu skrze kterou mohou dárci finančně přispět na projekty jako je Rubikon.

Při rozhovoru s Gabrielou Pačanovou člověka cítí pokoru vůči někomu, kdo dělá náročnou práci v limitovaných podmínkách a přesto ji dělá rád. „Dobré je, že mám prostory na zkoušení a tedy klid na tréninky. A taky peníze pro děti na cesty na soutěže. Že nás lidé zvou a chválí si nás nebo že děti chodí trénovat pravidelně a že jsem roztancovala i ty, které nedokázaly udělat ani krok. Protože není pravda, že každý Rom má tanec v těle,“ směje se Gabriela.

Miroslava Pončíková, projektová manažerka Diakonie Vsetín, k celému problému financování dodává: „Krabice online je pro nás velká vzpruha. Každý rok nám chybí peníze na běžný chod Rubikonu a musíme si dobře hlídat, co si můžeme dovolit a na co už nemáme. Takže pokud chceme pro děti zajistit zajímavé a smysluplné činnosti, jako jsou třeba právě tyto rozvojové dílny, potřebujeme pomoc.“

Když pak spolu mluvíme o tom, jak přesně jim tyto dílny mohou pomoci, Miroslava říká: „Úspěchy, které díky těmto projektům děti zažívají, jsou pro ně důležité. Zvláště pokud cítí, že žijí na okraji společnosti, která je nepřijímá; z čehož si pak často vyvozují, že jsou k ničemu. Může jim to dát pocit sebehodnoty a sebeúcty, ukázat, že na to mají, něco umí, že něčeho dosáhly. A s tím pak mohou dál pracovat. Důvod, proč chceme dětem nabídnout větší záběr dílen, je i ten, aby se každé mohlo v některé z nich najít a zjistit, že je v něčem výjimečné. A že tedy není zbytečné.“