Klub Lucerna svítí dětem v Jaroměři na cestu

Klub Lucerna svítí dětem v Jaroměři na cestu

Nejdřív to vypadalo, že se nebude dít vůbec nic. Pak dorazily Vanesa spolu se sestrou Savanou a sestřenicí Lindou. Vzali si papíry, fixy, usedly ke stolu a pustili se do kreslení. Nízkoprahový klub navštěvují pravidelně, vypráví přitom Vanesa: „Jsem tady vlastně pořád, protože mě to tady baví.“ Dneska dorazila hlavně kvůli tanečnímu kroužku, který prý vždy naláká větší množství lidí. Ostatně, když se nekoná taneční kroužek v nízkoprahu, zorganizují si ho děti samy venku. Scházejí se „u garáží“. Z přenosného repráčku pouští přes mobily hudbu a tančí sestavy. Vanese je jinak patnáct let, dokončuje v Jaroměři základní školu a s kamarádkou se domluvily, že pak půjdou do Hradce Králové do učení na prodavačku.

Na to, že se dnes očekává silná účast, je klub téměř hodinu po otevírací době poloprázdný. Je to tím, že venku vládne svěží letní počasí a nikomu se nechce dovnitř? Děvčata si stále tiše kreslí u stolku. Tu ale přicházejí Kristián a dva Nikolasové. Nesou si nástroje: klávesy a elektroakustickou kytaru. Požádají o svolení nástroje zapojit. Dostávají ho. Menší z Nikolasů hrábne do kláves a ozve se hudba, která by se dala popsat jako originální fúze jazzu a čardáše. Je poznat, že Nikolas je z muzikantské rodiny, prsty mu běhají po klávesách hbitě. Kristián se přidá s kytarou a větší z Nikolasů zpívá. Jako kluk mohutného těla i hlasu nepotřebuje mikrofon na to, aby byl slyšet. Za chvíli dorážejí další kluci a holky a nízkoprahový klub je plný. Vypadalo to, že se nebude dít vůbec nic, ale teď se tady toho děje víc než dost.

Řád v chaosu

Marta Silná, pracovnice nízkoprahového klubu, usedá k Lindě a Savaně, děvčatům, které si stále kreslí u stolu. Nabídne jim místo kreslení procvičování počtů. Dívky souhlasí. Za chvíli se jim papíry plní příklady. Počítají si na prstech, Marta Silná jim občas s úsměvem opraví chybu, nebo zadá další úlohu. Takhle se v nízkoprahovém klubu pracuje. Navenek se zdá, že se tady odehrává jenom hlučná zábava. Muzikanti si střídají nástroje, hudba duní na plné pecky. Ostatní kluci posedávají, polehávají kolem nich, občas se přidají ke zpěvu. Děvčata postávají a baví se. Člověk se musí trochu rozkoukat, aby mu došlo, že v tomhle zdánlivém chaosu se také skrývá nějaký záměr. „My tady dětem sloužíme. Jsme tu pro ně, snažíme se jim být oporou,“ říká kolegyně Marty Silné Karin Ferinová. 

Součástí Jaroměře je i Josefov, romanticky působící pevnost po celé Evropě známá především mezi vyznavači extrémně tvrdé hudby díky vyhlášenému festivalu tohoto žánru. Taky je to ovšem místo, které má blízko k tomu, aby se stalo takzvanou vyloučenou lokalitou. Rodiče tu nemají finance a často ani zájem na tom, aby své děti vedli ke vzdělání a rozumným volnočasovým aktivitám. Není výjimkou, že už v devíti letech některé děti kouří a drží se partiček, které fungují podle zákonů ulice. Nízkoprahový klub takovým dětem nabízí bezpečnější a podnětnější prostředí. 

Nutnou podmínkou je dodržování základních pravidel. Když je otevřeno, mohou děti přijít, kdy chtějí, odejít, kdy chtějí. Jde o to, aby získali k vedoucím klubu důvěru. Marta a Karin se zajímají o jejich životy, ale vždy je to na dětech, co chtějí sdílet. Díky navázané důvěře pak mají možnost reagovat na vše, co děti prožívají – oporou, radou, prevencí. Trvá to prý ale někdy až dva měsíce, než nováčci ke klubu důvěru získají. Teprve potom se začnou pracovnicím svěřovat a ony začnou postupně zjišťovat, v čem konkrétně mohu pomoci. Nízkoprah tak dětem doplňuje to, co jim doma chybí, a nabízí příležitost. „Děti si tady třeba mohou vytisknout referáty, pomůžeme jim s doučováním, a to všechno bezplatně. Časem zjistí, že u nás najdou zázemí,“ říká Karin Ferinová. 

Práce s dětmi a mladými lidmi se tedy odehrává velmi volným tempem. Výsledky se dostavují za dlouho a mohou se zdát malé. Spočívají například v tom, že hoch či dívka nevzdají učení a dokončí základní školu. Pro jejich budoucí život to má význam obrovský. Zásadní význam to má i pro celý sociální systém. Je přitom zajímavé, že nízkoprahový klub Lucerna je financován z prostředků veřejné sbírky Diakonie ČCE. Stovky individuálních dárců přispěli v rámci sbírky Krabice online. O Lucerně se dá mluvit jako o „start up“ projektu, který má městu Jaroměři ukázat potřebnost klubu a aktivit s ním spojených. 

Několik vystoupení, jedna soutěž

Ostatně, někteří lidé o této potřebnosti nepochybují. Zdeněk Janičko do nízkoprahového klubu kdysi docházel jako dítě. „Naučil jsem se tady, jak se postavit na vlastní nohy. Brát vážně školu, práci,“ vzpomíná. „A taky jak řešit konflikty. Nízkoprah mi dal klid a pohodu, vědomí, že mám kam jít.“ Dnes je pan Janičkovi přes třicet a to, co mu klub dal, chce předávat dál. To on společně s dalšími čtyřmi dámami z místní romské komunity vede taneční kroužek.  Je vidět, že má autoritu. Když zavelí, muzikanti odloží nástroje a všichni kluci okamžitě vyrazí odklízet stoly a židle. Z reproduktorů se ozve rytmická hudba, nácvik začíná. Děvčata tančí sestavy, kluci do toho metají kozelce po vzoru breakdancerů. K dokonalosti to má ještě daleko, ale nikdo se nefláká a každý bere svou úlohu dost vážně. Je k tomu důvod: taneční tým čeká v blízké době několik vystoupení, a nakonec taneční soutěž v Mladé Boleslavi.