Ivánek dával svému okolí zabrat. Nejvíce svým rodičům. Uprostřed noci byl schopen vstát, zapnout televizi, rádio všechny vzbudit a vyžadovat, aby se mu věnovali. O nějaké zdravé sociální distanci neměl ani ponětí. Nutkavě se k druhým tulil, hladil je, kladl jim pořád ty samé otázky. Z centimetrové vzdálenosti jim upřeně hleděl do očí. Ivan má těžkou formu autismu kombinovanou s mentálním postižením.
Krabice online chce nabídnout pomoc rodinám dětí s autismem na Vrchlabsku
Rodiče péči o svého synka zvládali i díky tomu, že starší děti už měli z domu a sami byli dostatečně finančně zajištění na to, aby nemuseli pracovat na plné úvazky. Většinu času věnovali rodině.
I tak musela pomoci Diakonie Vrchlabí. Ivánek tam docházel do speciální školy a do denního stacionáře. Rodiče tak měli část dne pro sebe. Hlavně ale Ivan potřeboval odbornou péči. Jeho příchylnost – sama o sobě dost náročná – se totiž mohla kdykoliv nepředvídatelně změnit v záchvat vzteku. Byl pak schopen kopat, mlátit pěstmi nebo hlavou kohokoliv, kdo mu stál nejblíž. To už by rodiče sami nezvládli.
Ivan představoval jeden z prvních případů těžšího autismu, který měla vrchlabská Diakonie na starosti. Ukázalo se, že při zkušenosti a otevřené mysli pracovníků Diakonie lze dosáhnout pokroků. Pomocí obrázků se Ivan naučil komunikovat se svým okolím o svých potřebách. Dařilo se také brzdit jeho záchvaty vzteku. Život v jeho blízkosti byl stále víc než napínavý, ale ne beznadějný.
Dnes už mají v Diakonii Vrchlabí letité zkušenosti s tím, jak dětem s těžšími formami autismu pomáhat. Vědí, s jakými problémy se jejich rodiny potýkají.
Když se do rodiny narodí dítě s autismem nebo opožděným vývojem, bývá to pro rodiče šok. Dítě nerozumí okolnímu světu, neumí vyjádřit své pocity a potřeby. Rodiče neví, jak s dítětem komunikovat a rozumět jeho potřebám, jak zvládat stresové reakce dítěte na veřejnosti. Vztek, agrese, lítost, výčitky – to jsou logické emocionální reakce rodičů na to, že si se svým dítětem nemohou porozumět. Rodina se často uzavírá a vyčleňuje z běžného života.
Aby k tomu nedocházelo, zavedli jsme v Diakonii Vrchlabí unikátní komunikační kurz. Jedná se o osm setkání během půl roku. Pomocí her a práce v malé skupince u dětí rozvíjíme komunikaci, spolupráci a porozumění druhým. Aktivity vychází vždy z individuálních potřeb dítěte. Využíváme speciální terapeutické techniky jako je práce s hudbou, výtvarným vyjádřením, kontaktu se psem. U všech aktivit je přítomen rodič, který pak zkušenosti z her využívá pro trénink jak zvládat problematické situace všedního života. Rodinám nabízíme i psychickou podporu.
„Naše Zuzanka měla velké problémy,“ říká jedna za maminek, která kurzem prošla. „Pořád dokola říkala různé říkanky, básničky, ale neuměla si poradit v běžných situacích, neuměla si o nic říct, dokonce ani mě oslovit. Vůbec jsem netušila, jak s ní mám v takových chvílích pracovat.“ Už po dvou setkáních se ale Zuzanka začala zlepšovat. „Už nás oslovuje, říká si o to, co potřebuje, dokonce se přátelí s ostatními dětmi. Jsme za tu pomoc velmi vděční a děkujeme“.
Kurzy v Diakonii Vrchlabí poskytujeme jen díky podpoře dárců. Nelze na ně ani získat prostředky od státu. Proto jsme je zapojili do sbírky Krabice online.
Z vašich příspěvků bychom rádi příští rok pomohli minimálně 13 rodinám z Jilemnicka, Vrchlabska a Trutnovska, aby nemuseli na kurzy hodiny dojíždět do Prahy. Strávit každé dva týdny několik hodin na cestách je pro ně nemožné. Tím, že do komunikačních nácviků zapojíme místní odborníky, vytvoříme pro rodiny podpůrnou síť tam, kde to mají blízko. Pomůžete nám?