Hana Doubková už deset let pracuje jako speciální pedagožka ve škole Diakonie v pražských Strašnicích. Uzavření škol kvůli pandemii koronaviru znamenalo pro všechny učitele, děti i rodiče zkoušku, jakou si nikdy neuměli představit. I díky darům z mimořádné sbírky Krabice online ale všechno zvládli na jedničku. Víc najdete v rozhovoru, který jsme pro vás připravili.
Říkali jsme si, že do Velikonoc bude škola zase otevřená
Jak to ve škole vypadá?
Třídy ve speciální škole jsou malé, pro šest, sedm dětí. Každá třída má jednoho učitele a jednoho až dva asistenty podle náročnosti dětí. Učitel má na starosti vytvořit vzdělávací plán pro každého žáka, vytáhnout z něj, co se dá, a co nejvíc ho připravit na další život.
A jací žáci k vám chodí?
Do naší školy chodí děti se středním až těžkým mentálním postižením a s kombinovanými vadami. Teď v posledních letech nám hodně přibývají děti s poruchou autistického spektra, kterých je u nás už polovina. Ze šestnácti žáků jen tři děti mluví. Naším velkým úkolem je tedy nastavit funkční komunikaci s nemluvícími dětmi. Od schopnosti komunikace se totiž odvíjí i další chování dítěte. V okamžiku, kdy mu nerozumíme, a nevíme, co chce, začne být agresivní na nás i vůči sobě.
Co se děti u vás mohou naučit?
Snažíme se co nejvíc rozvinout potenciál každého dítěte. U každého se dá vždycky najít něco, co mu jde, na co je šikovný, co může rozvíjet. Chceme, aby se naše děti dokázaly obléknout, svléknout, přinést si talíř na stůl, uklidit po sobě hrneček ze stolu. Prostě co nejvíce praktických věcí. A když jsou pak starší, snažíme se, aby samostatně zvládaly jednoduché činnosti, třeba vyndat nádobí z myčky, nebo hrabat listí na zahradě. A u dětí, jejichž postižení to umožní, se snažíme, aby se naučily alespoň podepsat.
Jak jste zvládali uzavření školy kvůli koronaviru?
Máme o naše děti starost, protože mají často diabetes a kombinované postižení. Onemocnění by pro ně mohlo být fatální. Uzavření školy ale pro všechny znamenalo velký problém. Dělíme se s rodiči o péči o náročné děti, najednou na to však rodiče byli sami. Deset týdnů bylo strašně dlouho. Nevěřila jsem, že to bude tak dlouhé, říkala jsem si: do Velikonoc se vrátíme. Dítěti s postižením nevysvětlíte, proč nejde do školy, mezi kamarády, proč je najednou doma. Většina našich dětí sem chodí opravdu ráda. Škola je baví, mají tu kamarády a učitele, kteří je mají rádi. Kolikrát už v šatně maminku odhání, aby šla pryč. A najednou o tohle přišly.
Byli jste s dětmi dál v kontaktu?
Ano, rodičům jsme posílali úkoly, náměty na to, co by doma mohli s dětmi dělat, třeba recepty na buchty, výkresy na procvičení grafomotoriky, stavění z přírodnin. Pravidelně jsme jim také volali, abychom s nimi byli v kontaktu, viděli jsme, jak se jim daří, jestli něco nepotřebují, jestli můžeme nějak pomoci. Studentky, které nám jezdí pomáhat na školu v přírodě, nabízely rodičům hlídání. A všichni jsme strašně doufali, že se škola opravdu otevře. Když se tak konečně stalo, vrátily se nadšené děti, kterým se stýskalo a které se na nás těšily.
Krabice od bot pomáhala rodinám dětí s postižením
Díky lidem, kteří přispěli do mimořádné sbírky Krabice online, jsme mohli přispět i na osobní asistenci a odlehčovací služby pro rodiny dětí s postižením, zatímco byly školy zavřené. Děkujeme všem dárkyním i dárcům za velkou pomoc.